Stalo se...

Z Rankoru vedly kroky hlídky do Šeří, kde se po delší lapálii povedlo odhalit, že kdosi zcizil veškerou úrodu a vesnice bude přez zimní období velmi trpět. Naštěstí nebylo těžké s pomocí zkušeného hraničáře vystopovat pravděpodobného viníka Leka, kterého skupinka sledovala až do doupěte v Onyxových vrchách. Tam však nastalo menší zděšení, jelikož zlodějíček utekl do Bledé jeskyně, pohřebiště místních vesničanů. Hrdinové ale nezaváhali a s vidínou spravedlnosti se vrhli do znesvěcování svatého místa.

Velmi záhy přišli na to, že toto místo bude pravděpodobně něčím víc, než pohřebištěm obyčejných vesničanů, ač neměli moc času toto místo prozkoumávat kvůli všudypřítomnému nebezpečí, neustále těkali očima co by kde ukradli. Naštěstí spousta protivníků byla nad jejich síly a nejednou museli s křikem vzít nohy na ramena. Po setkání se strážcem brány k nižším katakombám si rychle rozmysleli další průzkumy tohoto místa.

Po překonání veškerých nástrah se nakonec setkali tváří v tvář Lekovi a jeho krysím přátelům, ale nakonec se ukázalo, že za celým plánem stál někdo naprosto jiný. Zvláštní mocný mág s kůží temnou jako noc a s vlasy bílími jako stříbro. Dobrodruzi ho moc nezajímali a když zjistiil, že jeho skrýš je odhalena a Lek je neschopný něco udělat správně, odešel nadobro. Díky píli vesničanů a hlídky se povedlo navozit obilí zpět do Šeří a skupinka vyrazila dál na své cestě.

Po krátké návštěvě Křižovatky a sečtení místních zásob bylo rozhodnuto vyrazit do Lesorub, blízké vesničky která zpracovávala dřevo. Jaké bylo a překvapení, když v malé vesničce nenašli na živu nikoho, než pár obtloustlých červů hodujících na mrtvolách. S odhodláním vše oznámit a napravit se vydali hrdinové do blízkého správní městečka Borag Ul, kde jim bylo doporučeno, aby si promluvili s druidem, jenž v lese žije.

Po nekonvečním postupu jeho přivolání se jim podařilo zjistitit, že druid chtěl chránit les a tak povolal jeho strážce. Ten však postižen nějakým strašlivým kouzlem ztratil svoje pouto mezi druidem a vymknul se kontrole. Po nalezení jeho brlohu se podařilo stopovat jeho Hobgobliní přisluhovače a zničit jejich doupě v blízkých skaliskách i když jejich vůdce nakonec utekl. Tam bylo i nalezeno srdce obra, které skupinka přenesla zpět do lesů za druidem, který se ale nechtěl podílet na zničení svého milovaného pomocníka. Pomatený obr si, ale už vyhlídl další cíl a nastal závod s časem při nočním přesunu do ohroženého městečka Borag Ul.

Obr rozmetal značnou část města a roztavené olovo ho nakonec neusmrtilo, jak se všichni mylně domnívali. Naštěstí se podařilo v místní výhni kamenné srdce zničit. Když se nakonec hrdinové probrali z komatu, jali se strážce lesa znovu pronásledovat a zbavit se ho jednou pro vždy. V jeho doupěti svedli nelehký souboj s ním i druidem, který ho přišel ochránit. Nejzvláštnější byl ale jakýsi magický krystal, jenž pulzoval temným světlem. Všem však způsoboval nesmírnou bolest a nikomu se nepovedlo ho žádným způsobem ovládnout, tak ho zanechali na onom místě v domnění, že je to nejlepší možná volba.

Navrátivší skupinka dobrodruhů se začala zabývat mnohem více stavem místního zástupce Rankoru, který ležel již nějakou dobu na smrtelné posteli. Po odhalení několika důkazů bylo zjištěno, že v tom má nejspíše prsty zástupcův rádce, který si velmi rád zahrával s nejrůznějšími kouzly a magii. Před tím mu však skupinka ochotně předala kus tkáně mrtvého obra, o který si kouzelník zažádal. Po prozkoumání věže byl nalezen postup výroby prokletého přívěsku, který zástupce nosil neustále na krku. Neuspěšný pokus sundat tento náhrdelník a zbavit zástupce prokletí při kterém byl tento starý muž těžce popálen dobře míněným kouzlem, vedl dobrodruhy k náhradnímu plánu. Nezbývalo než se pokusit najít zástupce a přinutit ho prokletí zrušit nehledě na to, že se nalezla i jistá spojitost mezi ním a exhumovanými mrtvolami na místním hřbitově.

V jeho věži byl nalezen tajný vchod do prastarého sklepení, kde si vystavěl mág svojí laboratoř a prováděl nekalé experimenty. Jeho hlavním dílem byl oživlý golem z masa a mechanických součástek, kterého se mu podařilo vyrobit jen díky tkáni, kterou mu dobrodruzi přinesli. Mág se jima nezdržoval a nechal vykonat špinavou práci jeho přisluhovače, které den před tím odcizil z hřbitova. Hrdinové byli přinuceni prchat skrze mágovu pokladnici, která byla spíše velmi dobře postaveným labyrintem pastí. Nakonec se s vypjetím všech sil dostali ven skrze kobku na místním hřbitově. Jaké bylo ale překvapení, když venku čekal onen mág i se svým golem a temnými přisluhovači stínů. Bitva měla krátké trvání a stíny snadno vysály z v hrbce schoulených hrdinů poslední zbytky energie.

Na hřbitově je však našli vesničané a tak sem jim dostalo pomoci dřív, než jejich duše opustila těla. Ve spisech výroby prokletého náhrdelníku byl nakonec nalezen klíčový předmět, kterým by se dalo možná prokletí zlomit. A tak cesta zavedlo skupinu do jeskyní místního kmene troglodytů, kteří slíbili, že pokud se dobrodruhům podaří zbavit se jejich "temného boha", mohou mít zaručený volný průchod jejich komplexem. Tak se i stalo a za nedlouho stáli hrdinové tváří tvář nové výzvě v podobě chapadlatého monstra a čarodějného zástupce, jenž čekal na hrdiny, když se dozvěděl, že jeho golem neuposlechl tak přesně jeho příkazy.

Již by měli všichni křížky nad hrobem, kdyby náhle nepřiletěly od někud desítky mephitů, kteří byli odhodláni pomoci hrdinům v nerovném boji. Nakonec se vše v dobré obrátilo, čaroděj byl přinucen k útěku a temná stvůra zabita. Jeden z Mephitů daroval Lokarovi prazvláštní modrý kámen v koženém váčku a zdělil mu, že časem jistě příjde na to jak ho používat.

Z chapadla nestvůry pak byl vyextrahován roztok, kterým se skalila ocel na výrobu kleští potřebných k přestřihnutí náhrdelníku. Ukázalo se však, že náhrdelník byl přesně proti takovéto variantě ochráněn velmi mocným kouzlem, které v sekundě zbědovaného zástupce zabilo. Vlády se prozativně ujal moudrý velitel stráže.

Následujícího dne vyrazila skupinka dobrodruhů s karavanou směrem skrze horský hřeben táhnoucí se celými hranicemi se západní zemí. Cesta byla těžká a poníci táhnoucí vozy i s muži měli co dělat. Ještě ke všemu karavanu napadla trojice kamených stvůr s křídly, jenž způsobily chaos i nemalá zranění svými drápy a tesáky. Avšak nejhrůzostrašnější byl následující pohled na obrovského draka sápajícího se přes vrcholek hřebenu. Ten krátce proletěl nad skupinkou a prohodil k nim pár slov. Pak se zase vznesl a nad karavanou zavládlo zvláštní tíživé ticho.

Tarujo je přivítalo svým zvláštním trposlicko lidským způsobem a nejednou s místními úředníky leckomu ulítly nervy. Nakonec se obyvatelstvo podařilo s vypětím všech sil sečíst, aby byla zpráva v rankoru kompletní.

Povědomí strach v hlasech i očích místních obyvatel nenechal nikoho na pochybách, že se něco děje. Po kratším rozhovoru s místním trpasličím seržantem se hrdinové vydali na cestu za západní hradby města, kde se v nedaleké soutězce rozvalovala naoranžovělá hustá stěna mlhy.

Po bližším průzkumu bylo dobrodruhy zjištěno, že v mlze se skrývá tábořiště organizovaných stvůr a zplozenců ohně. Podařilo se jim jednu slabší skupinku těchto stvoření zneškodnit a jako důkaz dotáhnout do města. Mezi tím se zformovala v mlze jednotka vedená obrem s rudým vousem a vlasem, který obrovským bičem popoháněl své malé planoucí přisluhovače, kteří nesli obrovskou dutou trubku. Ta se nakonec ukázala být důmyslným zařízením na zničení brány. Trpasličí práce byla však natolik dobrá, že hrůzostrašné zbrani odolala, ač velmi poničená. Nakonec se v epické bitvě utkal s obrem trpasličí seržant a nikomu nezbývalo nic jiného než s otevřenou pusou zírat, jak si poradil s mnohonásobně krát větším nepřítelem prakticky bez úhony.

Armáda ukrytá v mlze však příliš neztratila na své síle a seržant požádal hrdiny o pomoc. Vyslal je do Borag Ulu pro posily a do Rankoru skrze družinu odeslal zprávu o útoku na hranice země.

Lok´Arovi se skrze jeho kámen opět zjevil služebník subelementálních pánů a nabádal družinu k tomu, aby se do Borak Ulu vydala skrytou cestou pod horami, která měla být kratší a navíc měla družině zajistit vlastnictví dalšího mocného kamene. S pomocí trpaslíků skupinka brzy nalezla vchod do oné temné stezky a po dlouhé a strastiplné cestě tmou a žárem se před dobrodruhy otevřel pohled na doupě u lávového jezera.

Doupě obýval podivný a nebezpečný tvor s tělem ještěra a s nebezpečným kopím v ruce. Kolem krku se mu houpal kámen, po kterém družina pásla. Tvor mocný předmět dobrovolně nevydal, ale pod náporem mečů a zaklínadel brzy podlehl a Kettesh tak získal svůj kámen - Kámen ohně.

Vyčerpaní cestovatelé pokračovali dále zúžující se stezkou. V jednom místě se dokonce Flavis málem stal obětí propasti, která půlila cestu vedví, ale naštěstí přišel jen o svůj batoh a na unavenou družinu už brzy čekal konec cesty pod horami.

V Borak Ulu dobrodruzi předali zprávu o obléhání a vydali se co nejrychleji do Rankoru.

Po vyčerpávající jízdě dorazila družina k branám svého domovského města - Rankoru. Čekala je ještě krátká peripetie s místní byrokracií, než byli dobrodruzi konečně vpuštěni a posléze kontaktováni zástupci akademie, kteří je dovedli za jednou z nejvlivnějších osob města, za rektorem akademie. Ten totiž vycítil ve městě přítomnost mocných kamenů živlů. Hrdinové mu pověděli svůj příběh a požádali jej o pomoc. Ten pak družinu uvedl před městskou radu, která se nakonec rozhodla družinu podpořit.

Po odpočinku a potřebném doplnění zásob se družina vydala směrem k elfům žijícím v nepříliš vzdáleném pralese, což jim poradil rektor. Elfové by prý mohli vědět, proč se živly bouří.

Elfové se snažili hrdiny přesvědčit že se tak děje, protože lidé ubližují přírodě. Většina družiny však těmto milovníkům přírody neuvěřila. Zapal strom, posílíš živel. Družina byla také požádána o pomoc. Hluboko v lese byla nalezena stará svatyně, která ukrývala mocný předmět. Několik elfů se jej pokusilo získat, porušili rozkazy svých starších a zůstali i s předmětem ve svatyni. Proměnili se. Hrdinové je měli najít, zneškodnit a předmět si ponechat.

Jeden z milovníků lesa pak družinu odvedl do odlehlé oblasti hvozdu až ke staré zarostlé svatyni. Zde na družinu zaútočila skupina přeměněných elfů. Dobrodruzi se skrze ně rychle probili až do svatyně, kde na ně čekal vůdce přeměněnců. Vypořádali se s ním i s hydrou, kterou proti nim poštval a Flavis brzy držel ve speciální rukavici velice mocný kámen země.

Hrdinové přiložili poté tři získané kameny k Mellothovu kompasu, což jej spustilo. Rektor akademie se domníval, že jedna z šipek ukazuje k místu, kde je ukryta tzv. Věž Rovnováhy a druhá družinu nasměruje k poslednímu kamenu. Vyslal tedy do bažin, kde byla údajně kdysi tato věž, několik mágů a kopáčů, kteří ji měli najít a vykopat. Družinu vyslal pátrat po kameni.

Dobrodruzi zkoumali mapy místního rancorského geografa a zjistili, že ve směru, kterým ukazuje šipka, se jako nejpravděpodobnější místo, kde by mohl být kámen, jeví hora Yarp. Vybavili se proto horolezeckým vybavením a zásobami potřebnými pro náročný výstup k bájnému chrámu mnichů Yarpu.

Hned první den cesty z Rancoru dojeli do další ze zajímavých vesnic, kterých je země kolem metropole plná. Přijeli právě po čas hodů v předvečer každoročních slavností, oslavujících budoucí úrodu. Hrdinové se brzy přidali k zábavě, zvlášt Melloth, bavící rolníky svým magickým umem. Oslavy však náhle přerušil útok podivných ješteřích bojovníků. Družina se velice rychle vzpamatovala a ještery s pomocí několika vesničanů zahnala na útěk. Dokonce i obra, kterého zřejmě svou hůlkou ovládal šaman plazích válečníků.

Jaké ale bylo jejich překvapení, když zjistili, že tento vpád měl pouze odpoutat pozornost vesničanů od domu na druhém konci vesnice, ve kterém byli ubytováni čtyři šampioni vesnice, připravení bojovat druhý den v tradičním souboji proti bojovníkům z vedlejší mnohem větší vesnice. Ani jeden nepřežil.

Dobrodruzi nabídli vesničanům sebe jako náhradu, což bylo obyvateli vcelku nadšeně přijato.

Ráno sledovali hrdinové blížící se průvod obyvatel vedlejší vesnice, v němž vyčnívali čtyři jejich zřejmě ostřílení bojovníci. Boj v kleci však družina zvládla skvěle, jen Melloth málem jednoho ze soků usmažil. Nakonec však vše proběhlo úspěšně a vesnice oslavovala možná své první vítězství.

!!!!!!Story s obryní si prostě nemůžu přesně vybavit. Doplňte ho někdo, prosím.!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Druhové se s větrem o závod vydali směrem k hoře, ujeli do večera mnoho mil a na radu Mellotha, kontrolujícího kompas, opustili cestu a putovali nehostinnou pahorkatinou. Přespali v závětrném místě pod jedním z kopců a ráno pokračovali v náročné cestě. Brzy už museli koně vést, terén byl nehostinnější a nebezpečnější každým dalším krokem. Na obzoru už byla vidět hora, jejíž vrchol byl zahalen v oblacích.

Po mnoha dalších hodinách pochodu dorazili dobrodruzi do vesnice pod horou. Koně nechali u obchodníka, doplnili zásoby a k ránu započali výstup. Kolmá stěna jim nedala na vybranou, museli pomalu šplhat za pomoci lan. Byl to extrémně náročný výstup, zvlášt pro Lok´Ara, jenž měl očividně strach z výšek. Družinu navíc v půli výstupu napadl teleportující se pavouk. Horolezci jej naštěstí zahnali a jeho doupě využili jako noclehárnu.

Výstup se zdál nekonečný, přesto jej zvládli a mohli navštívit klášter mnichů z Yarpu. Mniši jim slíbili pomoc při získání kamene moci, ale pod podmínkou, že dobrodruzi u nich podstoupí náročný výcvik. S tím družina souhlasila a několik dalších týdnů se neslo ve znamení obtížného výcviku. Část bojovníků si zamilovala zdejší podivné kostky, po kterých se následně sháněli na mnoha místech země, leč marně.

Poté co úspěšně zakončili výcvik, vydali se hrdinové na radu představeného kláštera na nejvyšší místo hory. Tam na ně zaútočila podivná bouře, Vinci ji však obelstil a pronikl portálem za ní. Brzy se vrátil z nebezpečné sféry, do které jej portál zanesl a v ruce držel kámen větru.

Sestup z hory byl pro družinu o mnoho snažší a brzy byli zpět ve vesnici.

Zjevně zklamaný vesničan, který doufal že se družina nevrátí, jen nerad vydával koně a vybavení, jež si u něj dobrodruzi schovali. Jakmile Mellothovi vesnice zmizela z očí, vyhrabal z batohu kompas a dobrodruzi přikládali své čtyři kameny v různých kombinacích. Několik minut nato objevili správnou kombinaci, kompas se aktivoval a vytvořil zářivý paprsek světla k obloze.

Po několika chvílích se kolem družiny objevili tvorové z jednotlivých sfér ovládaných kameny a varovali ji před blízkým útokem pánů elementů na materiální sféru, kterému se dle nich snaží zabránit páni subelementů. Načež zmizeli.

Hrdinové se vydali kvapem k Rancoru a dále k bažině, kde chtěli nalézt Věž Rovnováhy. Cestou se Vincimu nevyplatila jeho zvědavost a bazilišek, jehož vyrušil v blízkosti jeho doupěte, jej proměnil v kámen. Naštestí Mellothův kůň zvládl i toto břímě a družina se brzo dostala do svého domovského města, kde se jim podařilo za pomoci rektora opět přivést Vinciho k životu. Rektor jim poté dal instrukce jak najít kopáče, pátrající v bažinách po Věži Rovnováhy a s hrdiny se rozloučil.

Neuplynulo mnoho vody v řekách a k táboru kopáčů, vedenému několika arogantními mágy, se přiřítilo šest koní a ležení mělo nové vůdce. Mágové podle všeho na nic nepřišli a ke slovu přišel Melloth, jakožto majitel kompasu, ukazujícího pozici Veže.

Brzy ráno dělníci doprovázeni členy družiny vyrazili do bahna, po skupinkách spojeni lanem a vybaveni potřebným vybavením, tyčemi a loučemi na noc. Zprvu cesta ubíhala bez nebezpečí a kompas je vedl jistou cestou, ale k večeru dorazili na vyvýšeninu, čnící jako ostrov z bažiny. Zaujali je podivné dřevěné konstrukce, zřejmě tvořící jakousi hranici.

Skupina se utábořila a postavila hlídky, jelikož všechny znepokojovaly podivné skřeky všude kolem. Všeobecný neklid ukončil útok trolů na skupinu. Několik dělníků nepřežilo, leč členům družiny se podařilo útok odrazit a vůdce trolů zahnat.

Náročný pochod pokračoval ještě mnoho a mnoho hodin a družina se musela vypořádat i s takovým nepřítelem, jakým byl nemrtvý drak, naštěstí ne tak gigantický jako drak, který je vyděsil v horách na západě. Na jednoho z dělníků - Uba, se přisála podivná obrovská pijavice a Lok´Ar s Mellothem a Flavisem ho zachránili, i když Ubo skončil bez jedné nohy.

Nakonec zubožená skupina dorazila k Věži, pohřbené v bahně bažiny a započaly výkopové práce. Země zde byla plná artefaktů z dávné bitvy a hrdinové zde získali několik mocných předmětů. Po úmorné výkopové práci odhalili střechu Věže a vytvořili si do ní vlastní vchod, jímž se na lanech spustili do prostorné místnosti. Výsostní pozici zabíral veliký přístroj, který se členům výpravy nakonec pomocí kamenů povedlo spustit a podle všeho jim otevřel cestu do jiné sféry, kam je přenesl jakýsi éterický tvor.

V této sféře v dálce uviděli pravou Věž Rovnováhy a okamžitě se k ní vydali. Samozřejmě to ale nebylo tak jednoduché a cesta chráněna jakýmsi obranným systémem družinu velice zdržela. A ani poté nebylo všemu konec a z podivného korábu plujícího ve vzduchu zautočili na dobrodruhy cestovatelé mezi sférami. Při následné bitvě se cosi stalo s Lok´Arem a nadělal pořádnou paseku, než zase přišel k sobě.

Na korábu poražených cestovatelů část družiny osvobodila tajemného a nebezpečně vypadajícího vězně, i přes odpor zbytku členů družiny. Vězeň poté odplachtil s korábem do neznáma a hrdinové se vydali k úpatí vysoké věže.

Stoupání družiny se pokusil zastavit nekromant, zkoumající věž, ale jeho přisluhovače družina smetla z cesty a jeho samého porazila v souboji na vrcholku věže. Zde však hrdinové nezjistili jak složitý mechanismus spustit a s plnou hlavou otázek se museli vydat na cestu zpět. Éterický tvor je opět přenesl na materiální sféru, zde však na ně už čekali najatí zabijáci.

Ubránili se jim s pomocí tajemných bojovníků, kteří je poté varovali, aby nevěřili všemu co říkají páni subelementů a zmizeli. Melloth při výslechu velitele zabijáků trochu ujel a ten upadl do spánku a všechny naděje na nalezení lidí, jež si objednali naši smrt, družina vkládala do zabijáka, kterého dopadl Vinci. Ten však v noci uprchl a družina se vydala na cestu zpět i s polomrtvým velitelem zabijáků na nosítkách. Zbytek dělníků a mágů zmizel.

V Rankoru rektor prozkoumal Mellothovy vzpomínky na Věž Rovnováhy, načež družinu vyslal do stok vyhledat prastaré stvoření - sfingu. Ta by mohla mít důležité informace. Lok´Ar mezitím vraha odnesl do chrámu Pellora, kde byl uzdraven. Výslech ale nic nepřinesl a tak vraha hrdinové odvedli k rektorovi, který se pokusil nahlédnout mu do vzpomínek stejně jako předtím Mellothovi.

Mezitím družina nalezla vstup do městských stok a jala se je prozkoumat. V jedné z prvních místností se musela vypořádat se s obrovskou stonožkou, která zde měla pelech, v další s podivným kultistou, uctívajícím falešného hadího boha. Zbylí kultisté jeho kázání už zřejmě mnoho let pozorovali mrtvým pohledem a po zničení kultistovy modly tak z malého kultu nezbylo nic.

V komnatě hluboko pod chudinskou čtvrtí druhové nalezli sfingu, ta jim slíbila informace, ale pouze poté co jí přinesou zcizenou píšťalku a odpoví správně alespoň na dvě ze tří jejích hádanek. Píšťalku ukradla ženština žijící v prostorách za mechanickými dveřmi hlídanými velikým krabem, jenž si málem smlsnul na Mellothovi. Princip jejich otevření byl sice pro družinu tak trochu oříšek, ale brzy jej rozlouskli a ženština ležena ve vlastní krvi na zemi. Její úkryt se ukázal jako zlatý důl a družina zde získala prostředky na nový dům.

Vděčná sfinga položila druhům tři hádanky, které zodpověděli správně a poté jim vyprávěla starou legendu o boji elementálních pánů na materiální sféře. Při tomto boji vznikly subelementy a postupně zesilovaly na úkor elementů. Vůdce subelementů nakonec získal velikou moc a pánové elementů raději ukončili válku a uzavřeli vstup do materiální sféry ze svých sfér pomocí Věže Rovnováhy.

Poté se sfinga převtělila do lidské podoby, doprovodila hrdiny k povrchu a zmizela hledat partnera.

Rektor zklamal družinu oznámením, že se výslech nepovedl a vrah zemřel. Ale může mu družina věřit?

Dalších pár dní se neslo ve znamení hledání nového domu a následných ceremonií místních šlechticů. Nakonec družinu mezi sebe přijali, ale jako podmínku musí družina uvést dům do dokonalé podoby a do jednoho měsíce uspořádat velikou oslavu. Také se musí chovat přesně podle pravidel šlechtické etiky.

Několik dní poté se družina rozhodla, že vyrazí zjistit co se stalo s městem trpaslíků na západní hranici říše a vypátrat, kde se vlastně vzala armáda ohnivých elementů, když Věž Rovnováhy byla pořád funkční. Jaké ale bylo jejich překvapení, když zjistili, že Flavis zmizel. V jeho pokoji na zemi ležela lokna jeho vlasů a dopis s instrukcemi, kde být onu noc ve dvě ráno, pokud jej ješte druhové chtějí vidět.

Rekové neváhali ani minutu a vydali se obhlédnout místo srazu, Vinciho však na střeše nad slepou uličkou - místem srazu, viděl kumpán únosců a Vinci jen tak tak unikl šipkám z jeho kuše.

----
Ve dvě ráno se v temné uličče rozhrnuly krabice a vešel muž s dvěma vazouny. Nemluvnými, dobře placenými tupci. V přítmí uviděl dvě postavy s kápěmi shrnutými do obličeje. Vykročil k nim a brzy rozeznal znaky Pellora a veliký palcát Lok´Ara a rudou róbu Mellotha, třímajícího hůl. Ta se náhle rozzářila a v jasném světle muž zahlédl na střeše přikrčený stín. Vymrštil tím směrem dýku a Vinci málem přišel o skalp. "Kde je čtvrtý?", tvrdě se otázal. "Tady!" Ketesh se vynořil z nedaleké škíry mezi domy.
----
Muž se družinu pokoušel vydírat a chtěl vyměnit Flavisův život za mocné kameny, jež získala na svých výpravách. Jeho pánové je chtěli zničit a očistit svět od většiny lidstva. Druhové mu kámen nevydali a strhl se boj po kterém z vazounů a jejich vůdce nezůstalo příliš mnoho k pohřbení. Zvlášť Lok´Ar si počínal velice krvelačně, zřejmě rozzloben tím, že si někdo dovolil unést paladina uctívajícího Pellora. Ketesh se vyznamenal legendárním chvatem "Keteshovo vyjmutí hrtanu", kterým skolil jednoho z protivníků.

Družina odházela několik krabic v ulici a dostali se na dvůr domu, který hlídali tři psi a jejich pán, který dříve už málem zastřelil Vinciho kuší. Moc dlouho nevzdorovali.

Ze dvora vedly dvoje dveře, Vinci okamžitě začal prohledávat jedny z nich a málem jej dostala past, nachystaná na podobné vetřelce. Po dveřích následovaly schody, po schodech další dveře. Zevnitř se ozývaly hlasy. Kohosi z družiny napadlo použít maskovací kouzlo. Lok´Ar se vrátil na dvůr a pořádně si prohlédl mrtvého hlídače. Po schodech už za chvíly scházel hlídač a mrkl na druhy. Otevřel dveře a zkusil zaútočit na čtyři cápky oznámením "nevydali kameny". Chlápkové zřejmě nechápali a tak Lok´Ar prohodil něco o tom, že je unavený, aby odvedl pozornost a požádal namakaného obra o pomoc s přenesením několika krabic nahoře na dvoře. Nakonec ho přesvědčil a hromada svalů se začala blížit ke dveřím, kde se však pořád tísnil zbytek družiny. Aby jim dal čas stáhnout se nahoru na dvůr, požádal Lok´Ar svalovce, aby s sebou vzal kladivo. Nahoře už na svalovce čekal Vinci a brzy mu držel dýku pod krkem. Lok´Ar se vrátil dolů a pod záminkou, že svalovec zřejmě něco špatného snědl a potřebuje s krabicemi pomoct, vylákal dalšího z chlápků nahoru. Vinci mezitím předal svalovce do péče Keteshe a připravil se na druhého chlápka. Ten však byl rychlejší než svalovec a nepodařilo se jej zneškodnit tak snadno. Když Ketesh viděl, že to nebude tak pohodlné vítězství, rychle svalovce podřízl a spolu s ostatními se vrhl na druhého cápka. Ten se po krátkém boji poroučel k zemi, kde ho Ketesh také dorazil nožem.

Zbylí dva hlídači už slyšeli hluk boje, ale přesto nevydrželi dlouho a vzdali se. To zřejmě nezaslechl Lok´Ar a stačil z jednoho z nich ještě nadělat paštiku. To druhému dodalo na výřečnosti a brzy družině otevřel průchod do další chodby.
V půlce chodby se spustila past a dveře za družinou zapadly. Z trubek nad jejich hlavami se do chodby zacaly hrnout výkaly a hrozilo jim utonutí. Naštěstí se jim povedlo nadzvednout druhé dveře a dostat se do další místnosti, i když do ní se dostaly splašky až do výše krku. V této místnosti poté našel Melloth tajnou komoru, kde byl Flavis v bezvědomí, jenž ihned zmizel ve splaškách. Povedlo se ho zachránit, stejně tak i jeho výbavu.
V další stěně objevil Vinci východ z místnosti na povrch a družina se tak dostala ze smradlavého pekla. Právě svítalo.
Co možná nejnenápadněji přátelé proklouzli do své oblíbené hospody a za slušný peníz si nechali vyčistit šaty a omyli se.

Lok´Ar se spícím Flavisem zůstali v hostinci a zbytek družiny se vydal na výzvědy k oné slepé uličce. Zjistili, že městská stráž nemá moc stop a nic na družinu neukazuje krom výpovědi jediného zmateného přeživšího.
Dozvěděli se však, že dvě z obětí noční výpravy družiny byli naprosto vysátí - nezůstala v nich ani kapka krve.

Vrátili se do hostince, kde nalezli Lok´Ara v podivném stavu. Vypadal zděšeně.

Vasutant
Procházeli jsme chodbou se schody, zatímco se Vinci zoufale pokoušel najít pasti. Peklužel, po několika nehodách stála jedna taková past život Flavise, Lokar tak musel obětovat další z našich diamantů, aby morální hlava naší skupiny mohla dál jít v našem čele. Kroky nás zavedly do obrovských síní, páchnoucích trpasličími kladivy. Každá síň skrývala skořepu, v níž spočívaly nejrůznější ohavnosti. Mezi jinými jsme narazili na ruku a oko, až příliš podezřele připomínající legendu o zbožštělém lichovi jménem Vecna. Jedna ze skořep se rozbila a uvolnila jakési dávné zlo, kolem něhož nebylo možné ani doufat v to nejmenší světlo. Po dlouhém boji se temnota kolem nás proměnila zpět na odporné kapky hnusu, které se Meloth v zoufalém pokusu dozvědět se, co proti nám stojí, odhodlal ochutnávat. Jeho idea byla přerušena odhalením postavy, která poslední okamžiky sledovala naše kroky.
Rinin
Omylný mág s kouzelnou hůlkou , který v trpasličích halách, kde jsme bojovali s temným Vasutantem, prováděl experimenty. Jeden z jeho experimentů – obra nechal „osvěcovat“ neg. sférou – se trochu vymkl. Výsledek nás moc nepotěšil, jeho 7m obří postava nás přivítala za šíleného jekotu, který mrazil naši odvahu se neposrat. Zmrazil. Evidentně obr sloužil jako poněkud nejapná demonstrace, která měla oživit mágovo nadřazené blábolení. Dal nám na výběr, zda na Lokarovi provést experiment, který jeho duši měl zbavit „prokletí“ Baatoru. Flavis jako vůdce rozhodl mága o pomoc požádat. Jeho rozhodnutí podpořím, ačkoliv ta temnější stránka provázející Lokarovu existenci by byla jistě zajímavá, přece jen, jeho schopnosti, ačkoliv bláhově považované za dobrodiní boha Slunce, mi mnohokrát pomohly znovu spatřit nový den. Rinin nás varoval, že pokud k experimentu dáme svolení, budeme zodpovědni za případné následky, a já s ním souhlasím.
Stojí za povšimnutí, že Rininův zevnějšek měl jen klamat, patří totiž nějakým zvráceným způsobem k rase požíračů mozků, illithidům, ačkoliv jeho démonické rysy poněkud kalí jeho původ(fiendish). Jeho výhružky začaly nabírat na obrátkách. Možná vládl časem tak, že pro něj i evoluce byla jen poněkud zdlouhavou chvílí. Budiž tedy katastrofa, Rinin nám pro případ neúspěchu daroval předžvýkanou knihu jako jakýsi návod na tvorbu teleportačního pole k nějakému stabilnímu portálu a na „staletí“ si vypůjčil Lokara. Po chvíli se vrátil poněkud vyčerpán, se zprávou ne úplně dobrou. Když jsme ho poprvé spatřili, stál za bariérou tak, jak jsem ho chtěl vidět v čele armád Baatoru. Svůj palcát třímal tiše, jakoby se to ticho pokoušel vyrovnat bouři jeho duše. Druhou stránku ukázal záhy, když jeho křídla zastínila šupiny, v něž se změnila kůže bývalého klerika, a zmizel pryč.
Cesta k Melothově věži
V pokusu jít v jeho stopách, anebo v šumu křídel, ačkoliv po něm nebylo stopy, jsme procházeli bludišti až ven. Lokara jsme dostihli, jak ležel na sarkofágu ve zdánlivém bezvědomí. Uvítal nás chladně a s přáním, abychom se řídili pokyny darované knihy a našli cestu k neznámému portálu. Meloth začal kreslit runy a Vinci nás překvapil novým kouskem, který se naučil se svým kamenem. Zvedl se 5 stop ze země a levitoval nám nad hlavami, abychom se během Melothovy produkce nenudili. Když zaklínač dokončil, co kniha radila, před námi se objevil portál jako světelný kužel, do něhož jsme měli vstoupit. Neznám cesty, jakými tyto portály fungují, a co se po cestě dělo, neumím vyslovit. Skončili jsme na jakémsi kovovém podstavci, ze kterého jsme došli až k věži, zmiňované Melothem v jeho vizi. Uvítala nás prostá hala se schodištěm nahoru a ve vyšších patrech jsme našli mágovo doupě i s kuchyní, laboratořemi a dalšími užitkovými místnostmi. Melothův domov. Třetí patro uvítalo mou mysl radostným pohledem na skvělou cvičebnu. Jen Meloth ví, jak nastavit panáky tak, aby dělali, co potřebuji, ale dobrá. Výše ležela ještě nezařízená připravená knihovna. Našli jsme i místo, chráněné a zařízené k pokusům. Ve sklepě jsme našli i mučírnu a zásoby jídla a vína. Místnost na nepořádek zde nechyběla, ubohá připomínka lidské civilizace a její schizofrenické touhy po něčem, co ani neví, co chce. Na odchodu nás překvapilo zjištění, že pár minut venku z věže je slabý okamžik vevnitř. Zpátky jsme museli rychle, protože poničení obrazce, který nás sem zavedl, by nás u věže uvázalo možná napořád. Pryč od pevnosti nebylo tak snadné nalézt cestu, a Melothův kolega určitě nevypadal vstřícně. Uvažovali jsme, jestli neriskovat cestu přes moře, které ostrov s pevností obklopovalo. Harmonium nechtělo, aby z toho místa místa bylo blízko kamkoliv, takže jsme stáli před problémem, jak tu nezestárnout k smrti. Flavis zkusil hledat pomoc ve svém vysněném plánu na Elysiu, v pevnosti jeho boha. Když se vrátil, jeho návrh mi zněl jako výsměch jeho víře. Stačilo, abychom se upřímně modlili k bohu Slunce a on by nám daroval možnost se přenést na Elysium za Flavisem. Tím se vše potvrzuje. Naše cestování má také pomoci řádu, který věřil v to takzvané dobro a ve světle bohů, jakým je Pelor, jednali podle takového přesvědčení. Přesto pomůže jen těm z nás, kdo v něj upřímně věří a upřímně ho uctívají. Žádná víra, žádné souznění s vyšší bytostí. Obchod s někým mocnějším. Obchod, na který nechci přistoupit. Meloth přistoupil na tuto hru mocných a s Flavisem odcestovali na to jejich Elysium, zatímco my čekali na spásný nápad anebo pomoc našich přátel, volnějších, než jsme my.
Cesta na Celestii
Flavis s Melothem se vrátili se svitkem, který nám měl pomoci se dostat tam, kam jsem neměl nikdy příliš touhy cestovat. Lokar se vtipně ujal svitku darovaného kněžími Pelora a otevřel bránu na plán Hory. Přicestovali jsme do Lumie, domova mága Mahlhelvika, Stříbrného nebe. Co jsme se dozvěděli o Celestii:
Lumia
Město z bílého kamene, Stříbrné nebe. Domov mága Mahlhelvika.
Mercuria
Žije tu Bahamut v paláci z drahých kamenů (platinový drak). V hlubinách na Hoře jsou nejslavnější mauzolea a krypty slavných osobností :p
Venya
Domov Yondally. Je tam hluboké jezero s ledovou vodou a sýpka Celestie.
Solaria
Pás ledovců, ne zrovna přijemné místo. Sídlí zde ve vykutaných chodeb trpaslíci (striktně). Sídlí zde Muradin. Erakinor, hl. m., je zde Muradinova Forge, původ trpaslíků, který je s nimi spojen. Jsou zde údajně nejlepší zbrojnice na sférách.
Mertion
Vrcholky s pevnostmi, obrana Celestie.
Empyria
Údolí, ve kterém je měděné město, mající moc vyléčit – Town of perfect health.
Jovar
4-patrový zikkurat Jetsiva. Na jeho vrcholku je gigantický zářivý orb(který je sám 7. patrem) hlídaný nejvyšším solarem Xeronou(kontroluje, kdo je „hoden“). Domov planetarů, solarů a nebeských bytostí. Je tu Heironeus.
Chronias
Jen ten, koho Xerona pustí, může vstoupit do orbu, ale nikdo se ještě nevrátil. Ani bohové se neodváží vstoupit.

Hledali jsme na Celestii Palamont, když najednou pro nás přišla poněkud směšně vypadající stráž, že Mahlhelvik s námi sám chce mluvit. Uvítal nás ve svém paláci v Lumii. Je jedním z těch, kteří činy, které ostatní znají jako strašlivé zlo, zavrhl a dal se na cestu obracení těch sobečtějších bytosti na cestu Celestiánského dobra. Snad toho, které zabije ty, kteří chtějí vstoupit do Chromiasu a nejsou shledáni hodnými? Mahlhelvik nám sdělil, že Palamont není na Celestii, že tam však vede z Celestie cesta a že Palamont je na hoře v Outlandu. Jen Bahamut prý ví, jak se k Palamontu dostat.

Vřelé přijetí nebešťanů
Nebudu se unavovat popisem detailů našeho přijetí dalšími nižšími rasami žijícími na Celestii. Jejich úskoprsá morálka nás dostala do konfliktu hned záhy, po jinak příjemně stráveném dni ve Stříbrolohu. Lokarova a má přirozenost místním nedala, rozhodli se nás ztrestat za náš původ a snad celý plán se na nás sesypal. Svojí touhu pozvracet všechny, co zde žijí, úspěšně skrývám, ale možná bych pak měl navštívit Stříbrné město a zabíjet kolemjdoucí, ať ví, CO je zlo. Cesta nás zavedla kamsi do tunelů mezi Lumií a Mercurií. Evidentně celá Celestie není tak úžasná, jak si všichni ti „dobří“ představují. Tunely do Mercurie jsou obydleny nějakými příšernými stvůrami s chapadly. Jak jsme postupovali hlouběji do tunelů, nepřátelské doteky získávaly na intenzitě. Nakonec jsme v hloubi tunelů zastavili, abychom si odpočali. Flavis s Lokarem zkusili získat pro nás nějakou magii, která by odstranila naši únavu. Ačkoliv jsem rychlejší než ostatní, i mně to nekonečné stoupání dávalo dost zabrat, nehledě k těm věcem, které nás obklopovaly.
Tunely před Mercurií
Poté, co Lokar s Flavisem odstranili naši únavu, jsme znovu vyrazili a po chvíli dorazili do velké síně, kde se konečně odporné chuchvalce chapadel potkaly v nějaké ohavnosti. Než jsme stačili cokoliv udělat, před námi stanul otrhaný pes. Ačkoliv neměl zrovna dobro v krvi, mluvil tou jejich ohavnou řečí (celestial) a ohnal se po mě čepelí. Psisko. Asi nějaký další obyvatel, i když tenhle vypadal, že už nějakou dobu nebyl v živé kůži. Proklatec, chtěl, abychom ho zničili. Co je tohle za místo? Pokrytecky se tváří jako vrcholné dobro, a zatím své vlastní duše nechá trápit ve vězení z hnijícího masa. Mahlelvik s jeho touhou vše napravovat by prostě měl zajít do vyšších pater k sousedům, jeho vlastní domov je horší než místa, která tu všichni nenávidí. Na rozloučenou jsme toto místo obšťastnili několika ohnivými pozdravy z Melothových prstů a pokračovali dále. Zatímco jsme šli ven, u východu nás čekala poněkud zvláštní scenerie v podobě černého draka, trhajícího na kusy nějakého nešťastného, asi mládě. Rozhodli jsme se do situace zasáhnout, ovšem vysloužili jsme si pouze pozornost černého a jeho dvou menších společníků. Hádám, že v okolí nebude jediný, Bahamut má ve sv ém knížectví asi další svého druhu. Zajímavé je, že tu černí draci vůbec žijí. Pro nás si nebešťané jen tak přišli, aby nás odvedli, a přitom draci se tu navzájem vraždí na denním pořádku a nikoho to nevzrušuje (krom případných obětí). Málem jsme přišli o Vinciho, kterého drak popadl do pařátu a chtěl s ním odletět. Meloth si pohotově svými triky vyměnil s Vincim místo a díky Lokarově další intervenci všichni tři odlétali těžce poraněni, velký drak bez pařátu. Flavis vyléčil smrtelně poraněného stříbrného, zatímco se přiblížila místní hlídková letka. Skoro jsem myslel, že nás obviní z jeho zranění, protože stříbrný ztratil vědomí. Naštěstí vůdce letky pobral aspoň trochu rozumu v této hrozné zemi. Byli jsme pozváni do Bahamutova paláce, kam nás letka dopravila. Společenství kovových draků je dost zajímavé, jejich domov odráží jejich touhu po hromadění bohatství. Otec stříbrného nám byl vděčný za naši pomoc. Jmenoval se Askaton, snad ale sem zavítáme co nejméně. Předali jsme mu pozdravy od Mahlelvika, z čehož měl zjevnou radost. Možná jsme neměli zmiňovat naši cestu s popelem, jenž měl najít své místo v Palamontu. Askaton nám pověděl něco o palamontu. Je to prý místo, kde sídlí chromatičtí draci a je nedaleko města Ribcage, brány z Outlandu do Baatoru, domova Tiamat, matky všech chromatických draků. Prý byl Palamont kdysi místem velkých bitev mezi paladiny a draky. Spousta malých společenství slávychtivých „rytířů“ zde prý hledá svých pár chvil slunečného života. Neveselé vyhlídky, ovšem zřejmě nás cesta k Palamontu nemine. Síbil, že nás dostane blízko, uvidíme, co nás čeká v pustinách Outlandu. Zajímavé, že dva tábory bytostí dobra se navzájem nenávidí. Karanix zde hraje zajímavou úlohu, prý zabil tři ze strážců pokladu a je prý velmi nebezpečný, zabil prý ve válce nějakého pána živlů a málem i Agor Tula, takže je zvláštní, že jsem dostal šanci psát tyto řádky. Karanixe potom zabil Bahamut ze msty za vraždu jeho synů. Agor Tul potom vzal Karanixův meč a ten zůstal skryt i před zraky bohů.